Text převzat z OperaPlus.

Ivan Žáček, 12.09.2024 12:45
Dvořákova Praha včera uspořádala open air koncert k oslavám Roku české hudby 2024 pod názvem Spojeni Mahlerem. Česká filharmonie a Bamberští symfonikové pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši provedli repliku premiéry Sedmé symfonie Gustava Mahlera.

Myšlenka pokusit se o repliku světové premiéry Mahlerovy 7. symfonie e moll, která pod taktovkou samotného skladatele zazněla 19. září 1908 v Praze, stála u nápadu uspořádat po 116 letech mahlerovský koncert se stejným programem v rámci letošního ročníku Dvořákovy Prahy. Dokonce na stejném místě jako tehdy, na holešovickém výstavišti, a silami dvou spojených orchestrů – což je vzhledem k Mahlerovým požadavkům nutnost. Tehdy i nyní to byla Česká filharmonie, v roce 1908 ve spojení s orchestrem Neues deutsches Theater, letos tedy s Bamberskými symfoniky, kteří spolu se svým šéfem Jakubem Hrůšou zajišťují letošnímu ročníku festivalu významný dramaturgický přínos hned několika svými vystoupeními. Je v tomto spojení i kus symboliky, neboť zakladatelé bamberského orchestru se v roce 1946 rekrutovali z řad odsunutých německých hudebníků pražského Neues deutsches Theater. Potud jsou kulturně-společenské hodnoty projektu zcela nasnadě.

 
 
 
U koncertů open air ovšem nebývá kvalita provedení zrovna na prvním místě a je zbytečné dodávat, že kritik musí značně modifikovat svá hodnotící kritéria. V prvé řadě je tu problém s ozvučením, které tu více, tu méně drastickým způsobem nutně degraduje výsledný zvuk. Recenzovaný koncert patřil bohužel v tomto směru k těm horším. Kdyby nebylo nutno ozvučovat několik hektarů širého prostoru výstaviště, bylo by jistě lepší upustit od mikrofonního snímání vůbec. To by však bylo jen pro prvních dvacet, třicet řad. Byl to zvláštní mix: direktní zvuk, ovšem převážně překrytý tím, co se linulo z obřích beden. Což byl zvuk postrádající emocionální náboj a stavící mezi umělce a publikum odtažitou hradbu bránící plnému prožitku. Kolik cenných složek tato bariéra pozře a o co vše ochudí posluchače! Není to ani tak ztráta detailu (několik desítek mikrofonů zajistí samozřejmě pokrytí každého čtverečního metru pódia), ale daní za to je totální rozbití přirozené zvukové perspektivy, její prostorové báze. Změněné spektrální složení zvuku, ochuzené o cenné alikvotní složky, nejvíce postihovalo smyčce. Dynamické proporce byly značně narušeny v jejich neprospěch, a to přesto, že byly takřka dvojnásobně posíleny. Z šedého smyčcového základu pak ostře trčela sóla dechů a zvukový obraz se tím značně pozměňoval. Mandolína ve 2. Nachtmusik například nepřirozeně dominovala celému plénu, i perkuse byly trochu předimenzovány, tam to však tolik nevadilo. V přímém přenosu České televize jsou všechny proporce v pořádku a celková kvalita zvuku je samozřejmě nesrovnatelná. Já však musím hodnotit realitu na Výstavišti.

Provedení spojených orchestrů České filharmonie a Bamberských symfoniků pod taktovkou Jakuba Hrůši třeba složit poklonu. Za daných podmínek, když ani počasí nebylo příliš nakloněno, bylo více než dobré a přineslo rozhodně více než jen prostou informaci o tomto symfonickém kolosu, bizarním a enigmatickém, evokujícím temnotu noci. Hrůšovi se podařilo vystihnout základní polaritu díla, velikášskou, monstrózní bombastičnost na jedné straně, i sardonicky pošklebný komentář skrytý v groteskních marších, který ji zničující židovskou sebeironií shazuje na straně druhé. Jistěže jen v základních rysech, bez detailnějšího propracování, ale to za daných podmínek naprosto nebylo možno žádat. Jistěže frázování smyčců mohlo být ostřejší, vypointovanější, méně opatrné, ale to už bych se opakoval.

Nutno vyzdvihnout i zanedbatelný počet šumlů, kiksů a notiček spadlých pod pulty. Především však celkové symfonické kontury držely v rukou zkušeného dirigenta pevnými svorníky a pětivětý kolos trvající bezmála hodinu a půl se ve finálním Rondu podařilo efektně vygradovat k optimismem prozářenému jasu. V posledních dvou letech zazněla Mahlerova Sedmá v Praze vícekrát. Já sám ji recenzuji potřetí a mohu říci, že to bylo provedení naplňující ideu projektu – připomenout Pražanům, že metropole byla před 116 lety dějištěm světové premiéry této monumentální Písně noci – více než důstojným způsobem.