Bedřich Smetana přišel na svět 2. března 1824 v Litomyšli v zámožné rodině pivovarského sládka. Už v šesti veřejně vystupuje jako zázračné dítě. Cestu hudebníka si přesto volí navzdory vůli svého otce. Ten si přeje, aby syn převzal pivovarské řemeslo. Kdyby byl mladý Bedřich poslušnější, namísto hudby, která nás dodnes zvedá ze sedadel, jsme tu mohli mít Smetanovský ležák.

Po maturitě na plzeňském gymnáziu se Smetana stěhuje do Prahy, aby se živil jako domácí učitel a soukromě studoval kompozici. V této době píše své první skladby. Pověst vynikajícího hudebníka se rychle šíří. Smetana hraje samotnému císaři a setkává se mimo jiné s Franzem Lisztem, kterého hluboce obdivoval.

Kolem třicítky dostává nabídku na místo ředitele Filharmonické společnosti v Göteborgu. Působí tu v letech 1856–1861 jako respektovaný skladatel, učitel hudby, klavírista a sbormistr. Pobyt je pro něho po všech stránkách obohacující. Ze Švédska podniká cestu do Výmaru za Franzem Lisztem, který nasměruje jeho pozornost k programní hudbě.

Po návratu do Čech zápasí o uznání. Teprve po úspěšném uvedení prvních dvou oper zaujímá prestižní místo kapelníka orchestru Prozatímního divadla. Postupně se stává zásadní postavou českého hudebního dění. V roce 1868 se při položení základního kamene Národního divadla hraje jeho opera Dalibor. Při slavnostním otevření divadla v roce 1881 poprvé zaznívají slavné tóny Libuše.

Na tvůrčím vrcholu skladatele postihuje hluchota a rozvíjející se duševní nemoc. Komponovat však nepřestává. Veřejný život vymění za ústraní hájovny v Jabkenicích, kde žije jeho dcera Žofie. Právě tady vzniká celá řada jeho vrcholných děl, včetně cyklu symfonických básní Má vlast, inspirovaného krásou české krajiny a vrcholnými okamžiky českých dějin. Bedřich Smetana umírá 12. května 1884 v 60 letech.

Ve Smetanových operách se naplno dostává ke slovu rodící se národní sebeuvědomění. A navíc ke slovu českému, které veřejně zaznívat teprve začíná. Smetana si vybírá libreta na motivy české historie, pověstí i venkovského života.

Motivaci a sebevědomí mu dodává úspěch jeho prvních dvou oper: historické Braniboři v Čechách a komická Prodaná nevěsta, která se u publika těší mimořádné oblibě. (Proč by se také netěšila.)

Třetí tragická opera Dalibor doprovází položení základního kamene k Národnímu divadlu. Slavnou Libuši Smetana schovává devět let k jeho otevření. Její majestátní tóny, které pronikají do morku kostí, dodnes slýcháme u příležitostí nejvyššího státního významu.

Následuje salonní konverzační opera Dvě vdovy a trojice oper z období Smetanovy hluchoty: prostonárodní Hubička a komické opery Tajemství a Čertova stěna. Poslední opera Viola zůstává nedokončená.

První rozsáhlejší skladbou pro orchestr je Slavnostní předehra D dur. Zkomponoval ji v bouřlivém roce 1848 a promítl do ní vzrušenou společenskou náladu. Svou jedinou symfonii – Triumfální – zamýšlel věnovat Franzi Josefovi I. Dedikace však nebyla přijata.

Zaslouženého uznání se mu dostává za unikátní formu symfonických básní. Ještě během pobytu ve Švédsku vznikají Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl.

Naplno se rozezní až v době Smetanovy úplné hluchoty, kdy vzniká nejslavnější cyklus symfonických básní Má vlast. Je naplněn obdivem k českým přírodním krásám, odkazy k historii a oslavou husitství, symbolu věhlasu dávných časů českého národa. Svou monumentálností, významem, konceptem a rozsahem se Má vlast natrvalo zapsala do dějin a dnes patří k repertoáru špičkových světových orchestrů.

Smetana zahájil svou dráhu skladatele kompozicemi pro klavír. Řada komorních děl nese silné autobiografické rysy. Trio g-moll napsal po smrti milované dcery Bedřišky, Kvartet č. 1 e-moll nese přímo podtitul Z mého života.

Při vytváření skladeb pro sbory byla pro Smetanu důležitá umělecká kvalita, a ne snadná proveditelnost. Hranice možného dodnes prověřují například Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Česká píseň.

Na básně Vítězslava Hálka komponuje svůj jediný písňový cyklus pro zpěv a klavír, Večerní písně.

Ilustrační fotografie: Pavel Haas Quartet (foto: Petr Kadlec)