Po otevření vlastního hudebního ústavu v roce 1848 a svatbě se svou dávnou studentskou láskou (a vynikající hudebnicí) Kateřinou Kolářovou o rok později začalo jedno z nejkrásnějších období Smetanova života. Stával se čím dál tím úspěšnějším skladatelem, v té době dokončil např. svou první rozsáhlou orchestrální skladbu Slavnostní předehru D dur, které si považoval natolik, že se k ní ještě rok před smrtí vrátil, aby provedl její finální revizi. Dílo to sice není ještě zcela osobité, ale radost a dobrá pohoda, která z něj přímo sálá, musela odpovídat Smetanovu životnímu pocitu v době jejího vzniku a její provedení v dubnu 1849 na Žofíně v podání orchestru Stavovského divadla dirigoval František Škroup.

7. ledna 1851 se Smetanovi narodila první z jeho celkem šesti dcer (ostatně i on sám se narodil svému otci jako první syn po mnoha dcerách). Byla jí hudebně mimořádně talentovaná Bedřiška Smetanová. Druhá dcera Gabriela přišla na svět v únoru 1852, v květnu 1853 ji následovala Žofie Smetanová a konečně poslední dcerou z prvního Smetanova manželství s Kateřinou Kolářovou se stala Kateřina, narozená v říjnu 1855. Mezitím však bylo rodinné štěstí narušeno úmrtím Gabriely (červenec 1854) a Bedřišky (září 1855), které Smetanu velmi bolestně zasáhlo. Pod dojmem těchto tragických událostí, které tehdy bohužel nebyly nijak neobvyklé, složil Smetana své strhující dramatické Klavírní trio g moll, jeden se skvostů světové komorní literatury. Když pak v roce 1856 zemřela i třetí ze Smetanových dcer, ani ne roční Kateřina a do toho se začalo rapidně zhoršovat i fyzické a psychické zdraví jeho ženy, vyřešil to Smetana odchodem z Prahy do Göteborgu, kde prožil následujících pět roků svého života.