Text převzat z Klasikaplus.cz.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu zahájil svou koncertní sezónu v posluchačsky působivém duchu. Interpretačními schopnostmi vyhlášené těleso vedené Petrem Popelkou odprezentovalo 30. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina stylově široký program, na jehož personálním vrcholu dlela německá houslová virtuoska Isabelle Faust. Její provedení Dvořákova Houslového koncertu nepostrádalo vhled do melodické kultury českého hudebního umění, třebaže výsledný zvuk a gradační vzestup referoval spíše k tradici umírněného romantismu. O dramaturgicky nejzávažnější počin se postarala světová premiéra letošního jubilanta Jana Klusáka, která překvapila svou poněkud klasičtější fazónou. 

Dvořák, Šostakovič, Klusák. Na první pohled by se mohlo zdát, že koncertní sestava takto stylově si protiřečících skladatelů nemůže z obsahového hlediska fungovat. Opak je pravdou. Jakkoli Antonín Dvořák se svým trochu anachronickým lpěním na klasických formách úplně nekoliduje se Šostakovičovým prudkým modernismem a Klusákovými experimentálními výlety do schönbergovskou dodekafonií zracionalizovaných končin, vyznívá kombinace těchto skladatelů na hlubších myšlenkových úrovních jako logicky rozvržený dramaturgický plán, jenž se vyslovuje k podstatným otázkám o povaze tonality. Dvořák i Šostakovič byli celoživotními zastánci tonální kompozice. Dvořáka chválíme za jeho melodiku, jež byla zbudována na čistě tonálním základě. Šostakovič pak díky svému modernímu vhledu do hudební tvorby našel kompromisní cestu mezi historicky slábnoucí tonalitou, a naopak imperiálně „vlezlou“ atonalitou. Ačkoli Klusákův skladatelský život brouzdal spíše po avantgardních vlnách, je v jeho obsáhlém díle možné sledovat tendenci k různě variovanému dialogu mezi tonalitou a atonalitou. I on sám nakonec přiznává, že jeho vlastní kompoziční metoda zvaná invence, jíž obohatil dějiny řízené atonality, místy ústí v tonální výsledek. A právě proto, že Klusákova novinka Continuo směřuje spíše k tonálnímu táboru, byť s ním v žádném případě nesplývá, zůstává skutečností, že pondělní koncert rozehrál před posluchačem dramaturgický proces, který jako kdyby sledoval klikatý vývoj tonálního myšlení. 

Koncert byl zahájen světovou premiérou skladby Continuo, symfonická báseň č. 4 Jana Klusáka. Kompozice završuje Klusákův dlouholetý skladatelský projekt, jenž v přiznané návaznosti na smetanovskou tradici představuje kolekci čtyř symfonických básní psaných z popudu různých mimohudebních námětů. Podobně jako ve své předchozí tvorbě, kdy se skladatelsky soustředil na rozvíjení nových kompozičních koncepcí, metod a schémat, se i v této skladbě Klusák zaměřil na postulování nového, byť posluchačsky přívětivějšího skladebného konceptu. Jak Klusák sám přiznal, skladba Continuo částečně staví na myšlence Karla Janečka utvořit z jednotlivých tonálních melodických úseček atonální tvar. Autor svou orchestrální novotu formálně výrazně rozvolnil, vzdal se racionálních kompozičních technik a spíše se zaměřil na velkoryse budované motivicko-tematické plochy, kdy na místo obvyklých monotematických a variačně zušlechťovaných invencí či fugových technik vsadil na intuitivní, třebaže nikoli nesystémovou multiplikaci polyfonně zpracovávaných vrstev, které se na volném harmonickém terénu imitačně propojovaly a výrazově rozmanitě různily.

Dílo otevřel šelest fléten, jenž byl vzápětí rozšířen o hru klarinetů v bitonální sazbě. To utvořilo pomyslný základ pro další dynamický rozvoj akordicky podmanivě prokomponovaného hudebního materiálu. Klusák povětšinou pracoval s plnou nástrojovou škálou orchestru. Tento neasketický čin mu na jedné straně umožnil využít plného orchestrálního zvuku, na straně druhé mu ovšem zkomplikoval tvorbu větších kontrastů. Tento hendikep však skladatel plněji vyvážil za pomoci drobných, webernovsky mikroskopických kontrastních předělů ukrývajících se v husté síti na sebe naskládaných hlasů. Klusákovi se tak podařilo vytvořit koncentrovaný komplex drobných strukturních nápadů, jež posluchači ihned připomněly velké kompoziční nadání tohoto žijícího klasika. SOČR si s touto náročnou, do deseti minut trvající kompozicí poradil velmi zdatně. Petr Popelka dokázal vypíchnout jednotlivé formální nuance Klusákovy skladby, a představit tak publiku posluchačsky srozumitelný hudební útvar. 

Po zvukově košatém Klusákovi přišel na řadu formálně uzavřený, na melodické kličky invenčně pestrý Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka. Orchestr dílo přednesl tvarově čirým a pohybově rozjařeným způsobem, přičemž ani na chvilku neopomenul zvýrazňovat jeho motivicky malebně prohnutá místa překypující dvořákovskou zpěvností, lehkostí a konzervativní uzavřeností. V návaznosti na jistý, dramaticky vystupňovaný začátek, během něhož se rozezněly i ty nejnepatrnější souzvukové detaily, vklouzla do hráčsky připraveného zádumčivého akordického prostředí toužebně pohnutá a virtuózně posazená hra Isabelle Faust.

Houslistka vštípila Dvořákově skladbě ryzí a perfektně vytesaný výraz, z něhož vyrůstala průzračná, dvořákovsky jednoznačná hudební struktura. Petr Popelka se naladil na tento interpretační vhled a za pomoci přesných dirigentských gest přiměl orchestr k dynamickému a výrazovému vykreslování jednotlivých hudebních frází a témat. Druhá věta započala promyšleně rozvíjenou, orchestrem citlivě vyhranou introdukcí, jež se následně překlopila do procítěné a kolísavým vibratem podšité expozice teskného tématu v sólových houslích. Měkká hra Isabelle Faust zde dodala Dvořákově dílu tklivý, a přitom vysoce vkusný projev, jenž se nenechal zlákat ani jednoduchou melodikou, ani citovým patosem. Finální věta pak vnesla do svižně houpavého a dynamicky pevně vyprofilovaného tématu žádoucí energičnost a veselost. Orchestr tento prvek podpořil rytmicky výraznou hrou, čímž dovedl skladbu ke skvostně vypointovanému závěru. 

O závěr koncertního večera se postarala Šostakovičova Symfonie č. 5 d moll, op. 47. Šostakovič tuto, co do témbrového profilu zavalitou a monumentálně koncipovanou skladbu plánoval jako jistou úlitbu tehdejšímu stranickému aparátu. Navzdory tomuto politicky motivovanému předsevzetí však skladatel nijak neslevil ze svých modernistických požadavků, a úspěšně se tak odklonil od tehdy vyžadovaného socialistického realismu, jemuž nedokázal nepodlehnout ani takový modernista, jako byl Sergej Prokofjev. Šostakovič vyplnil své dílo ostrými kontradikcemi rozprostírajícími se od potemnělých pianových pasáží, upínajících se k melancholickým a dekadentním vizím, až k drsným vrcholům rytmicky vyostřeného vzdoru.

Dirigent bravurně vyhmátl toto modernistické jádro Šostakovičovy kompozice a zacílil se na trpělivé budování gradačních sekvencí, jakož i na citlivé zdůrazňování dynamických a expresivně odstíněných strukturních předělů. Tento aspekt Popelka plně zúročil již v první větě, kdy umně korigoval bolestně stoupavé smyčce v kombinaci s vřeštícími žesti a pochodově burácejícími bicími. Druhá věta přinesla v podání SOČRu dravé rytmické pohyby tažené violoncelly a kontrabasy, jež se s určitou mírou ironie a nadsázky proplétaly s pichlavě nabodávanými vstupy dechů a s kulhavými smyky houslí. Jako obzvlášť zábavná se ukázala střední část, v níž smyčce – s podporou fagotů a fléten – pizzicatově vynášely jemné motivické celky a nenuceně zpřítomnily Šostakovičovu hravou tvář. Ve třetí větě ruský komponista odhalil svou romantickou, místy až brucknerovskou náturu, kterou orchestrální těleso vpravilo do ztemnělé a dekadentní polohy, v níž nejvíce zazářilo sólo hoboje vynořujícího se z tremolového oparu smyčcové sekce. Čtvrtá věta nakonec posluchače obdarovala nezaměnitelně šostakovičovským výrazem nesoucím se v barvitých přelivech jednotlivých nástrojových skupin, z nichž největší prostor dostaly řezavé žestě a neústupně postupující bicí. Celkový dojem tak byl ohromující a neskonale působivý. 

Závěrem můžeme jen podotknout, že kromě dvořákovské, šostakovičovské a klusákovské skladatelské osobitosti koncert nabídl vynikající orchestrální i sólové výkony, které se hravě vyrovnají evropské koncertní úrovni. Jan Klusák ve své nedávno vydané autobiografii napsal, že „umění je pro život jako čerstvý vzduch“. Myslím, že pondělní rudolfinský koncert všem přítomným připomněl, že SOČR je pod taktovkou Petra Popelky perfektním kandidátem pro takovéto hudební pročišťování často zaneseného ovzduší tuzemské umělecké kultury.

Foto: SOČR / Michal Fanta